Pavla byla jednou z nejmilejších klientek, se kterou jsem se v ERGO Aktivu setkala. Vždy byla neskutečně milá, vstřícná a ochotná spolupracovat. A svým nesmírně vstřícným přístupem i přes verbální potíže komunikovala mnohem „výmluvněji“ než jakýkoli řečník a „slovutný rétor“. Přestože má problémy s motorikou pravé ruky, pustila se s nadšením sobě vlastním do kaligrafie, navzdory potížím s verbálním vyjádřením byla vždy vůdčím a inspirativním členem naší skupiny zaměřené na divadelní techniky a expresivní terapii. A tak znova dokázala, že vzájemné dorozumění a mezilidská komunikace je založena na lidskosti především.
Pavla píše:
Začalo první ráno mého života v ERGO Aktivu. Zahájila jsem den samozřejmě se svým Péťou o hodinku dříve, jako každé ráno. Měla jsem celkem strach, protože jsem tam zpočátku neviděla jiné lidi. Ale strach šel stranou. Všichni, co přišli, byli milí a normální, vlastně něco jako já. „Tak s tím půjde žít“, říkala jsem si.
První setkání byla lekce s Reginou – půlhodinka cvičení. Netušila jsem, co to bude, věřila jsem ale, že to snad nějak dám. Nejdříve se tam objevila Zdenka. Taková milá paní, která měla už něco za sebou. Okamžitě jsem si ji oblíbila, protože byla neskutečně milá. A další, koho si pamatuji, byla Ivona. Ani jsme se neznaly, a ona mi řekla : „Ahoj.“ A usmála se. A takto jednoduché to bylo se vším.
Zpočátku jsem se bála, jestli nebude vadit můj fyzický handicap nebo jestli nebude na obtíž moje zhoršená výslovnost, ale bylo to všechno jedno. Na obojím jsem pracovala. Tu řeč jsem trénovala většinou jen s jednou ergoterapeutkou, útulně a v tichu. Další klienti o mém hendikepu věděli, ale čím déle jsem tam byla, tím více mi to bylo jedno. Všichni měli své problémy.
Byla jsem tam pouze měsíc, ale i tak mi to přišlo fajn. Měsíc, kdy má každý čas a prostor na práci a také na své pocity. Je jedno, jestli má problémy akutní či trvalé, na svoje si vždycky přijde. Každé setkání má svůj smysl.